Tragikomedie života

Jak se Novákovic vzmohli na bourák
Jiří Marek

Byl jeden člověk – a jmenoval se, jak se lidi nejčastěji jmenují, Josef Novák. Měl ženu Annu Novákovou a děti Pepíčka a Aničku. Byla to obyčejná rodina.
Měli obyčejný byt a taky obyčejnou chatu s obyčejnou zahrádkou a obyčejně tam jezdili na neděli, kopali plevel a snášeli kamení na hromadu, protože to dělali všichni sousedi. Paní obyčejně dělala svíčkovou a děti skotačily, jelikož jim paní poručila, aby neskotačily. Večer říkali: “Tak zase jedna neděle pryč.”
V autobuse se pan Novák obyčejně ještě stačil pohádat s jinými pány (možná to byli taky Novákové), že se moc tlačí. A oni mu říkali, že se tlačí sám. Paní říkala obyčejně doma: “To jsou dneska lidi…”
Jenže ono to tak obyčejné nebylo.
Pan Novák neobyčejně toužil mít svoje auto, netlačit se v autobuse a nečuchat cizí smrad z výfuků. Toužil sám nádherně vonět benzínem. Jeho srdce žral červ.
Mít takové nějaké správné auto, myslel si teskně, třeba Hadimršku, jakou má Novák Alois, nebo Dekávku, co má Novák Jan. Anebo Sedana, jako má Novák odnaproti. Na silnici by si to kalil sedmdesátkou a bral vozidla všech druhých Nováků. Když chodil po ulicích, obhlížel vozy a klepal znalecky na jejich blatníky jako doktor.
Paní Nováková nebyla proti autu, ale byla skromná a říkala, že jí bude stačit zimní kabát s křečkovou vložkou. Pepíček toužil po kolu a Anička po koloběžce. A všichni věděli, že to letos budou mít, neboť i obyčejná rodina si může obyčejné věci dopřát. S autem je to už horší.
Jednou šel pan Novák večer po ulici, v duši hořko a v srdci úzko, hlavu celou bolavou od přemýšlení, když tu vidí u chodníku stát auto. Ani nekoukl na značku, bylo už tam, ale nikdy nic podobného neviděl. Předek to mělo dlouhý a štíhlý, kožená sedadla, černý smalt, nádherná světla a drátěná kola samý chróm, lesklo se to na všechny strany.
“Ach jo,” povzdychl si pan Novák a pohladil tu náramnou kapotu. V té chvíli borák nepatrně rozsvítil světla a on měl pocit, jako by se mu pod rukou kapota prohnula. Tak se prohne při pohlazení jenom kočičí hřbet.
A hele, u chodníku místo auta sedí černá kočka, svítí očima hrbí hřbet. Pan Novák ji hladí a je z toho všeho dočista pryč.
“Co bys dal za takový bourák?” řekne najednou nějaký hlas.
“Já?” vyjevil se pan Novák a ohlídl se. Ale všude bylo prázdno. “Co bych já mohl dát? Chatu.”
“A co ještě?” řekl hlas a kočka se otřela panu Novákovi o kalhoty.
“Třeba ten kabát, co ho chce žena koupit,” povídal pan Novák a třásl se jako v zimnici.
“A co ještě?”
“Kolo, co má kluk dostat, to je patnáct stovek. A koloběžku. A já mám troje šaty. A žena má prstýnky.”
“A co ještě?”
“Myslím, že už nic nemám,” vydechl zarmouceně pan Novák.
“A co takhle – duši?”
Kočka zamňoukala a naježila hřbet.
“Ale to se ví, že jo! Duši mohu dát navrch! Na duši jsem dočista zapomněl!” radoval se pan Novák.
V tu chvíli se udělala úplná tma, někde zahřmělo a pan Novák přinesl domů černou kočku.
Ale druhý den stál před domem – bourák.
Lidi, to bylo pozdvižení! Všichni Novákové, ale taky Nováčkové, Novotní, Růžičkové, Dvořákové i Markové byli v oknech.
Paní slzela dojetím, děti ječely štěstím. Pan Novák mlčel, neboť nebyl schopný jediného slova. Ten bourák byl totiž – jejich!
 

Pak celá rodina spěchala k vozu a děti nedočkavě chtěly to auto pohladit. Ale jen na ně sáhly, přilítl pan Novák a zařval: “Nesahat na nic! Chcete odřít lak?”
A praštil Pepíčka přes ruku a Aničce dal pohlavek, ač byl jindy otec mírný a laskavý.
“Ovšem,” řekla paní, “kam by to vedlo!”
A chystala se nasednout.
Ale pan Novák ji strhl zpátky: “Co ty boty?”
Paní si zahanbeně zula boty a vklouzla do vozu. Děti zapomněly samým rozčilením brečet a teď seděly bez hnutí vedle paní. A ještě za nimi vklouzla černá kočka, kterou se pan Novák neodvážil vyhnat. A jeli.
“Jedeme na chatu?” zeptala se paní.
“Na jakou chatu? Žádnou nemáme,” řekl temně pan Novák.
“Ale tatínku…”
“Ticho! Máme bourák? Máme! Tak nač je nám chata!” zařval pan Novák.
Jeli dál mlčky.
“Co kdybys, tatínku, zastavil u toho kožešnictví, co dělají ten kabát pro mne? Když přijedeme autem, vyberou určitě něco lepšího.”
“Žádný kabát,” zasmál se skřípavě pan Novák. “Co bys nechtěla! Stačí, že máme bourák, ne?”
Projeli Praho a vraceli se. Mařenka zatoužila po limonádě.
“Ani opovážit! Bude se šetřit! Benzín a olej něco stojí!”
Pepíček mimochodem pochopil, že jeho kolo je ztraceno. Paní poznala, že v neděli už svíčkovou dělat nebude.
Než dojeli domů, dostali dvakrát pokutu, jednou, že nedali přednost v jízdě, a jednou, že špatně odbočili.
“Dvacet korun,” syčel pan Novák. “Dvacet korun…Dobrá, máme bourák, nebudeme mít večeři. Všechno nejde.”
Přijeli před dům, rodina se chystala jít domů.
“Zpátky,” zavelel přísně pan Novák. “Bourák bude čistit kdo?”
“Správně,” uznala paní, “auto se musí očistit.”
Do noci myli a leštili. Děti fňukaly, že je bolí ruce, ale otec nepovolil. Paní si tiše řekla, že takhle se nezapotí ani při velkém prádle. Zato vůz svítil široko daleko.
V noci se všichni budili. Děti hladem, paní Nováková zármutkem nad tím kabátem a pan Novák samým strachem, aby mu někdo vůz neukradl. Jenom černá kočka spala výborně.
Druhého dne pan Novák v kanceláři za nic nestál. Počítal. Ale ne uzávěrku, jak byl povinen, nýbrž kolik takový vůz stojí. Toho dne měli k obědu chleba s paštikou.
Pak šel a prodal své obleky. Koupil přehoz přes auto, aby se na ně neprášilo. Paní se rozhodla dát k večeři salám. Pan Novák to zakázal a místo toho šel koupit autošampon.
Nastaly podivné časy. Děti se nemyly, ale auto jen zářilo. Paní Nováková vypadala přepadle, pan Novák byl jako stín, ale před domem nádherně bytněl obrovský bourák. Černá kočka chodila po bytě a svítil očima.
V neděli si rodina musela zase vyjet. Bohužel v ulici se rozlila velká kaluž a pan Novák přes ni nemohl, aby neumazal bílé pneumatiky. I vzal koště, paní hadr a děti kbelík a tu kaluž vysušili. Byli pochváleni, že bojují uvědoměle za Prahu krásnější.
Když konečně vyrazili a byli za městem, začalo pršet. Pan Novák poručil rodině, aby svlíkli svršky a přikryli auto, neboť by mohl utrpět chróm. Všichni pak seděli v příkopě pod stromem ve spodním prádle. Bourák přikrytý kabáty, blahobytně odfukoval. Černá kočka za sklem spokojeně mhouřila oči.
Domů se vrátili až v noci, když silnice oschly. Pak nešli spát, nýbrž cídili vůz. Dítka druhý den ve škole usínala a dostala po pětce, pan Novák v kanceláři měl horečku a paní ležela doma na pohovce a dávala si obklady na srdce. Odpoledne už na ní neležela, protože pan Novák zatím pohovku prodal. Zato koupil dozadu k autu reflektor, aby mohl líp couvat. Taky si dal inzerát, že vymění dvoupokojový byt za jednu malou místnost a velkou garáž. A prodal nábytek, protože ho nebudou potřebovat.
Jenže to pořád nestačilo a nakonec už ani černá kočka nedostávala mlíko. Jak by taky, když místo mléka se kupoval benzín!
“Takhle to dál nejde,” povídala jednou v noci černá kočka panu Novákovi, když oprašoval auto.
“Musí to tak jít. Každý se musí uskrovnit! Bourák chce své. Hlavně že má všechno on!” řekl pan Novák.
“Pch!” zavrčel najednou bourák. “A kde mám nylonové polštářky? Kde sklápěcí desku proti slunci? Kde novou tříhlasou houkačku? Kde pravý americký olej?”
“Nemám…,” zašeptal pan Novák. “Nic už nemám…Dočista nic.”
Tu se ten bourák příšerně zachechtal, otevřel svou chromovanou masku jako hroznou tlamu a polkl pana Nováka celého – i s tím málem, co mu ještě zbylo.
A pak zmizel i s černou kočkou a nikdo je víc nespatřil.
Pozůstalá rodina napřed plakala, ale pak si řekli, že se nedá nic dělat, a nakonec jim nebylo ani tak zle. Paní zase dělala v neděli svíčkovou a děti přestaly hubnout.
Za čas se paní Nováková vdala, vzala si jistého pana Nováčka a měli teď kromě Pepíčka a Aničky Novákových ještě Jeníčka a Haničku Nováčkových. A měli taky chatu.
A potom si začali šetřit na auto…