Probuzení soucitu

Papů
(J. V. Sládek)

To bylo kdes na dálném Michiganu,
kde příboj vln bil ještě ve prales
a odnášel jak utržený vřes
to rudé plémě divých Indiánů.
Já často zabloudil v ty lesné břehy
a za srnou se pouštěl houštinou,
neb za nějakou divnou květinou,
jež rostla v tiši osamělé něhy,
tak sobě stačíc vlastním životem.
Jen ztlumeným pak zněly hukotem
divoké vlny lesní do tišiny. -

Tak bloudě kdys tmavého lesa stínem
jsem náhle travnaté vstoup do mýtiny
zarostlé šípkovím a rozmarýnem.
Jen v jednom místě hlína ještě živá
a nad ní mladá jedlice se kývá
půl zelená a zpola souší rudá.
To zahrada, jak všude jinde tklivá
po širé zemi; - ale zde, v tu stranu
se zdála býti dvojnásob tak chudá
a opuštěná jako žádná v světě,
neb jenom srna rozhrne tu snětě
a vychází na hřbitov Indiánů.

*

“Jak, vám se líbí košíček ten malý,
tak malovaný jako z jara louka?
Nuž pohleďte: zde malá sůvka houká,
zde rudé slunce v kožich vlka pálí,
zde srdce krvavé jak těžký květ
na stéblu trávy shýbá se až k zemi,
a zde velkého ptáka uvidět,
jenž čepýří se v žluto oblaků,
a malou rybu drže v zobáku
tak spokojeně hledí na ten svět! –
zde želva, bobr, celý ten sbor němý,
jak vídati jej na vodách a v lese;
a tady, teď jen dobře dívejte se,
je zavinuto malé, drobné papů.
A pohleďte, jak vůkol leží sníh
a ono zrovna že se zimou třese,
oči jak vlče! – ale co je v nich,
já do dneška to nevím, ač to chápu,
co chtějí as ty oči vyprávět. –
Nuž tedy, jest již sedm tomu let
co poslední tu indiánskou tlupu
můj vyhnal muž kams do neznámé dáli;
byli prý živi od lesního lupu
a on byl tenkrát vrchním úředníkem
a jednal rád, když mírněj´ si to přáli;
vždyť víte, jak to v republice zvykem,
kde Indián se setká s osadníkem,
jak za zvěří se za ním z pušky pálí.

Však viděl jste ten hřbitov zanedbaný
a čerstvý hrob pod šípkovými keři; -
tam starce náčelníka pochovali,
jejž loni s druhé mississippské strany
sem přinesli větvových na marách;
chtěl dřímat tam, kde otců jeho prach.
Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří,
já dím, ti lidé přece nejsou zvěří!
Rok poslední, co tady doma byli,
jsme měli zimu, málokdy jak bývá,
nás ani vlastní domy nechránily
a oni byli v lese zvěř jak divá.

A je-li muky, pak ji nesou ženy.

Kdys večerem já byla doma sama,
náš malý Jeník právě nakojený
zde u kamen byl přikryt peřinkama;
já byla ještě po tom děcku mdlá,
a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá,
já lekala jsem každého se hlesu.
Vtom dítě píplo – a já jak mu nesu
lahvičku s mlékem, otevrou se dveře
a v síni jako kus vychrtlé zvěře
cos držíc v loktech Indiánka stála
a divé zraky upírala na zem.
V tu chvíli nevím, co jsem udělala,
leč v loktech dítě svoje cítím rázem
a s děckem matka proti matce stojí.
Nevím, jak dlouho takto proti sobě
jsme byly; vím jen, teď že k tváři mojí
svou pozvedla a hlavou probleskává
mně myšlenka: Hle mé a její robě,
mé teplé tak, a její zkřehlé mrazem,
mé syté, její hladem dokonává
a prsy matky hluboce tak vpadly;
a přece, Bože, - vždyť jsme matky obě!
A cítila jsem, jak se slzy kradly
mi do očí. –

A pak to děcko svoje
jsem položila do kolébky zpět;
a ona stála nemluvíc, jak čeká
jen němý tvor; však byl ten její hled
jak oči každého jsou u člověka,
když trpí divoce a nevýslovně.
I vzala jsem tu teplou láhev mléka. –

Jak hltavě pil zhladovělý ret
ach toho zimničného ubožátka!
A teď se zdálo mi, že i ta matka
již není vlčice; neb jak tak zchřadlá,
to slabé děcko držela mi vpřed,
tu v dlaň mi horká, horká slza padla.

A potom tedy přišla každý den
a děcko sílilo a se vůčihledě
a matky hled byl jako proměněn.
Tak přešla zima, a pak jaro vsledě,
že uživit již v lese moh´ se pták.

A právě, když přilétly vlaštovice
zpět pod náš krov, - já nevím ani, jak
to srdce míti mohli, - měli však!
dí: “V kraji Indián být nesmí více.”
A tak jim tedy jejich lesy vzali
a vedli je za Mississippi v dáli.

A v předvečer, než odsud s nimi táhli,
ta matka přišla ke mně naposled,
a děcka ručky proti mně se vztáhly
a dávaly mi košíček ten malý,
jež zde vidíte, - samý lesní květ
a vše, co všem nám dává boží svět,
byť jedny lidmi, druhé zvěří zvali. –

A tady, mezi divokými květy
se na svět dívá divoké to papů,
jak v památku je zobrazila matka.
A hledím-li v ty oči nemluvňátka
a pohlédnu-li potom na své robě,
tu myslím si, že ač nás dělí světy
a vše, - jsme přece jenom matky obě,
a ona větší všech svou pro útrapu.

Hošíku mému bude sedm let,
je zdráv a růžový jak polní květ. –

“Kde je? Co dělá indiánské papů?”

Kewaunee, Wisconsin

(“Papů” – indiánské jméno, jako naše mimi, děťátko)